Květen 2014

Krásné oči a ohyzdné obrazy aneb krásná slova a ohyzdné poemy

28. května 2014 v 22:33 | Bája |  Time for my little myself
Zjištění samotné věci je velmi překvapující, na kolena srážející, ale i děsivé. Ač vím, že to tak nedopadne, mám z toho husí kůži. Ono najít svoji osobu v divadelním představení je samo o sobě zvláštností dějící se někdy častěji, než se nám vůbec zdá.
Představení s názvem Krásné oči a ohyzdné obrazy, kde vystupují mladí herci, i když jedním z nich je můj profesor, je až moc krásné na to, aby bylo zapomenuto. Tento příběh o mladé dívce, která v podstatě milovala svého přednášejícího víc než svého snoubence, upoutal pozornost mnoha lidí, ač na dnešní premiéře bylo necelých padesát diváků.
Hlavní děj v bytě kritika umění, muže, který nevědomky zapříčinil sebevraždu oné mladé dívky, byl plný zvratů, dechberoucích okamžiků i lechtivých poznámek a lichotek.
Nikdy bych nečekala, že se v něčem takovém uvidím, tedy, že mě v tom uvidí můj nejblížší. Dívka zklamána první kritikou nazvanou umělecká poprava se sesypala a slíbila si, že už nikdy nebude malovat, že nenamaluje jediný obraz.
Právě v této zápletce mě uviděl jeden z hlavních hrdinů. Po první vražedné kritice jsem se zařekla, že přestanu psát, že už nikdy nic nenapíši, ten, jež napsal onu kritiku, byl také můj velký vzor a obrovská autorita. Ale nyní vím, že by to, jako v případě mladé Alice, vedlo k totálnímu kolabsu mojí maličkosti.
Ještě bych chtěla dodat, že děkuji svému autoritovi a člověku, který mi dal naději a věří ve mně, že ho nezklamu a někam to dotáhnu.
Nejdůležitější věcí je však říci, že toto divadelní představení se zdivadelnilo a představilo na půdě Gymnázia pod Svatou Horou, mělo obrovský úspěch, a věřím, že se bude hrát ještě dlouhou dobu.
A je jedna věc, kterou bych chtěla poradit Alici, i když si to asi nepřečte. Holka, jdi si za svým snem, neohlížej se za kritikou od člověka, jenž o tobě neměl zdání!
Skončit to takto by bylo fajn, ale já mám ještě jeden vzkaz: Pane profesore, děkuji, že ve mně věříte. I když má reakce byla nečekaná a nejspíše i trochu přehnaná, ale jelikož to bolelo, muselo to nějak ven, tak vás stejně obdivuji a vzhlížím k vám.

A pro ty, kteří si našli čas si to přečíst, bych chtěla říci jen: Psala jsem, píši a psát budu, protože to je náplní mojí maličkosti, to slibuji spolu s tím, že se zaberu do svého nitra a někam to kurňa už dotáhnu, jelikož to je mým snem. (Doufám, že to nezní moc nafoukaně)

Literární soutěž o cenu Filipa Venclíka 2014

2. května 2014 v 22:52 | Bája |  Time for my little myself
Dne 26.3.2014 jsem se ulila ze školy a jela do Prahy do kina Lucerna na vyhlášení jedné celorepublikové literární soutěže. Nervozita by se dala krájet a dále porcovat, jako vždy, když jsem nervozní, se mi začaly potit dlaně, tlukot srdce se zrychlil na maximum, bylo to tady.
Nejdříve se vylašovaly eseje, poté až moje kategorie, báseň jak jinak. Když jsem uslyšela svoje jméno u 4. místa, nejdřív jsem byla překvapená, pak jsem si řekla, že mám slyšiny, pak zase trochu smutná, protože 4. jsem pořád, když jsem se ale podívala na ten narvaný sál, na mámu, byla jsem malinko pyšná, že tam můžu jít a převzít cenu. A tady je ten diplomek.
Hodně lidí říká, že je to úspěch, ale já to mu říkám náhoda, věc, která se už nikdy nestane a prokletí jménem 4. místo forever.

Diplom, který k podivu ostatních odpočívá v šuplíku.


Pódium, kam jsem měla tu možnost a čest vystoupat a chvíli se červenat.