Duben 2014

Bouřlivý souboj

10. dubna 2014 v 22:25 | Bája |  Words
Za potemnělé noci začíná se smrákat. Na nebi se sbíhají černé útvary věstící souboj v dáli nad nimi tam, kam my nedohlédneme. "Na co se čeká?" Než stačíme odpovědět, ozve se první rána, jako kdyby se rozezněl orchestr a zase utichl. Hledá se na nebi pán a vítěz dnešního boje, který se odehrávána mracích, a s každou ranou na té huňaté podlaze, jenž nás chrání před přílišnými paprsky světla, probleskne do tmy čirý paprsek světla. Hra bohů známých i neznámých všechny na Zemi uvádí do rozpaků. dokonce i děsí.
Jak ten nebeský boj pokračuje, ozývá se čím dál tím více ran podobných výstřelům z děla, záblesků oslepujících vše, co je spatří. Není čeho se bát, protože zjevný nepřítel nemá sic slitování s protivníkem, ale nám nic nehrozí, proto jen sedíme a sledujeme zázrak přírody, boj bohů, krásu zvuku a světla.
A tak za té noci plné ran proniká jeden úder za druhým, bez velkých mezer, aby se nepřítel nemohl nadechnout, lidé jako neviditelní přihlížející hledí vzhůru, nedýchají úžasem, drží se kolem ramen a hledají místo v nejspodnější řadě k nahlédnutí do střídání kladiv a výkřiků.
Když tu se do té vřavy přidá déšť. Smáčí tváře sledujících tvorů, ti však nevědí, že jde o pot z čel zmožených válečníků, kteří stále bojují do posledního dechu. Všude dopadají kapky promáčející zem, znějí bubny hromů, dirigent orchestru ztrácí ponětí o čase, neboť to trvá již několik hodin.
Vůdce celého souboru vpouští do hry zaříkávané housle, ty mají dění dodat ten pravý říz. Hráč hravě nachází tóny, střídá dunivéa chrlící okamžiky plné krásné hudby, kterou my však slyšíme pouze jako dopadání krup na vozovku, dirigentovy zkušenosti nemají na takovýto doprovod uplatnění, pomalu ztrácí moc nad orchestrem, ale nahoře na dalekém bojišti jde pouze o hudební kulisu. Housle začínají žít vlastním životem, hudebník upouští smyčec, ten k údivu ostatních nepadá k zemi, ale zůstává na strunách nástroje, teprve tehdy začíná to pravé krupobití ničící vše, toto opravdu nikdo nečekal, že se to vymkne z rukou, nezbývá než se jít schovat, ale tak, aby jsme nepřišli o tu vzácnou podívanou, co se mu dostane do spárů pekelné hudby ve spojení s ohromnou silou počasí, v tomto okamžiku dává dirigent znamení k zapojení tamburíny, během několika vteřin kroupy začnou mít spolupartnera, v té ničivé síle skla a křehké předměty počínají praskat, to vše míá na svědomí kůžička a rolničky, mezitím bohové v ringu dávají na frak svým protivníkům, občas někdo dopadne na zem, ale opět vstane a bije se dál. Hromy a blesky pokračují v bouření, mezi lidmi panuje slabé znepokojení, meteorologové neví, oč se jedná, nemají ponětí, že jde o jeden z největších soubojů v dobách dnešních i minulých.
Bouřka změněna v polobouři trvá nekonečně dlouho, bohové stále plni síly, proto se skorošílený dirigent rozhodne zapojit bubny, aby celý průběh mířil ke konci, to totiž tyto bubny dokáží dokonale, stačí párkrát rozeynít plátno a do několika minut souboj skončí.
Jak dirigent plánoval, tak se stalo. Bubny dodávaly ráz celé události, s každou ranou padaly údery na tělo slabšího a vysílenějšího bojovníka, s každým rozezněním plátna se přibližovala jeho hruď k zemi, s každou tóninou původem z nástroje docházela mu naděje i síla. Bubny začaly slábnout, na Zemi bylo slyšet pouze doznívající hromy a vzdalující se bouřku.
V aréně na nebi bylo ticho a nikdo ani nedutal. Dvě těla, jedno stojící celé od krve, druhé ležící samá modřina v prachu, pokoušící se vydrápat na nohy, podepřít se rukama, stále padá k zemi, bubny zvážněly, dodávají situaci dramatičnost melodií tlukotu srdce.
Davy vstávají a tribunách, stále lapají po dechu, neboť poslední úder, mířený na levou tvář zmoženého, byl ničivý a pro zasaženého životu nebezpečný. Nehybné tělo ležící v prachu, poražený bez pohybu, nevstává, odpadl.
Na Zemi již neslyšíme nic, žádné stopy po bouři, zbyly jen kaluže po dešti, rozbité sklo od krup. Dirigent upouští svou hůlku, zmožen, hudba upadá, je po boji...

Úpis

10. dubna 2014 v 18:19 | Bája |  Poems
pod tíhou světa
městem se vlekla
neměla na střechu
dělala neplechu
potřebné loupila
občas i koupila
neměla ponětí
čeho je obětí
že mohla by dobře se mít
v krásném domku si žít
a tak se dohodla
k zlatu si pomohla
duši svou upsala
podpis svůj napsala
na papíru kus
po roce byl s ní šlus

Nemá to cenu

10. dubna 2014 v 18:12 | Bája |  Poems
Nehledej
nezkoumej
osudu cíl

nenajdeš
pozbydeš
života díl

proto se nevydej
a nad tím neváhej
není tu smysl

život si užívej
kolem se podívej
otevři mysl

Polštář

10. dubna 2014 v 18:09 | Bája |  Poems
Huňatá kvádřice
s vůní břidlice
v koutě lehává
muchlat se nechává
potřeby nemívá
ani se nedívá
jen tam tak leží
hýbe se stěží
pod vahou prohnutá
v rohu je ohnutá
přání svá ukrývá
povlaky pokrývá
hledá jen hlavu
je divných mravů
k pohodlí daleko nemá
prostě jen divně se chová
zničeho nic se zjeví
kde se vzala nikdo neví
přeměkký hranatý oltář
nadevše to je můj polštář

Lakomci

3. dubna 2014 v 17:22 | Bája |  Poems
Za horami za kopci
scházejí se lakomci
scházejí vprostřed Čech
kdo by to byl do nich řek