Druhá šance (366 veršů)

25. února 2014 v 21:13 | Bája |  Poems
Říznout nebo neříznout,
rozbít nebo nerozbít
svěsit nebo kroutit hlavou
zůstat žít nebo skončit s tím

je to v háji
jinak to nebude
mám rozhodnuto
takhle to nepůjde

Najdu si střep
bude to chvilka
v podstatě hned
jen jedna žilka

zvedám ho
klepu se
nedám to
vzpírám se

Můžu pokračovat
už je to lepší
nesmím nic zatracovat
teď je svět hezčí

Kůže už má první šrám
hm, hezky to kape
s krví otevřu snad krám
no, ale dnes se jen krade

Krade se čas i život
to cos mi vzal
nevrátí nikdo
jako bys mě ty řezal

zvykám si co jinak
až na to přijdeš
kéž trefí tě šlak
cestu za mnou stejně najdeš

Bude tam líp
tam nahoře
kde nemusíš žít
a dřít jak na dvoře

Kape to dál a dál
přemýšlím si
na krku jak přitáh bys šál
vědomí zkrášlím si

Vezmu si prst
a píšu krví
ostatní ví prd
v nebi jsem první

Probuď se!
Vnímej se!
Ztrácíš se!
Zas vracíš se!
zařvu do tmy
až hlava zatočí se mi

smažu to
píšu znova
už vím co
Umírám, sláva!

Tím začal ten dopis
teď přijdou pocity
potom můj popis
nakonec otázka, kde jsi ty

Otázky v hlavě mi zní
Přečteš si to?
Klekneš si u ní?
Uvědomíš si to?

Pokračuji v dopise
pro tebe a všechny
"... a ta věčná komise
že chodím špatně a nelakuji nehty
byl život spíš jak vězení
a tys byl spoluvězeň
ale bylo to krásné sezení
a ne snad? Jen si vzpomeň..

Odpusť mi
není to schválně
ústa má polib mi
pomáhej mámě

bude to zlá doba
však vy to zvládnete
nebyla pro nás dva
jen ty ona tam vládnete

Najdi si lepší
ne takovou jako já
nebo buď věrný
ale bude tě škoda

Nebuď smutný
jednou to muselo přijít
bylo to nutný
cestu ke mě musels najít

trvalo to dlouho
nešlo to vydržet
šlo jen o chvilku pouhou
už jsem tu, nahoře..."

a tak dál píši to
až poslední věta
"Pamatuj na to
že dnes odešla jsem ze světa

miluji tě a to i tam,
až za mnou přijde zajdi hned tam
tak kam tě pošlou cestou tmavou
tam a nikam jinam, rovnou za mnou."

Víc nepotřebuje vědět
ví to sám
už nechci tu sedět
teč krvi, teč si tam

Už je to tu ztrácím vědomí
naposled do ticha "Sbohem!"
a vyčistím svědomí
no tak, honem

vidím světla a mraky
jsou tu dvoje dveře
kéž bys tu byl taky
já totiž nevím které

vezmu ty vlevo
to budou ony
naštěstí je to v poho
ale vedly tam i tamty

Je tu krásně
světlo a klid
budu ti skládat básně
až přijdeš můžeš je číst

Jak tam tak ležím
a vidím se shora
nežila jsem ve vzduchu svěžím
nebyl to svět ale nora

ležím a krev pořád teče
ale já jsem jinde
čas tam dole se vleče
tak je krásně jako nikde

do té temné místnosti
kde leží mé tělo
se už nikdy nechci vrátit
ať by se cokoliv dělo

Miluju to tu
mohl bys přijít za mnou sem
tady bychom chytli notu
a žili dál svůj sen

Sedím na obláčku a vzpomínám
na tu dobu s tebou
ten čas v paměti pořád omílám
mezi zlou a dobrou dobou

shlédnu dolů
tam kde leží má mrtvola
v tom tmavém rohu
a koukám jak na vola

vidím vedle ubrečený stín
vzlyká, pláče, bere do ruky střep
všimne si dopisu, zastaví se nad ním
několikrát čte si ten rozlučující hřeb

ten stín zvedl hlavu
vidím jak kapou mu slzy
je těžké vidět ho v tomto stavu
tolik slz jsem neviděla a už ani nechci

hlavu sklání nade mnou
chytá mě za ruku
probouzí mě nejednou
je v ukrutném šoku

"Próč?!" rozeznělo se
"Lásko!" zařval stín
"Vrať se!" ozvalo se
promiň... měla bych být s ním

pohlédl nahoru
jakoby mě viděl
těch slz jak v lavoru
člověk ve mě se styděl

zvedl mé tělo
odešel a stále plakal
nevím co dále se dělo
tohle můj plán nečekal

víc hodinu, shlížela jsem dolu
do toho bytu, kde bydleli jsme
jak já bych se ráda dostala domů
on odešel a nevím kde je

ta garsonka naše
v ní nejlepší chvíle
on a jeho milovaná kaše
to on byl můj podpůrný živel

bez něho cítím prázdno
co teprve cítí on?
Je to jako by z atomu vytáhl jádro
jak se tedy trápí on

Uplynula další hodina
byla to hodina neklidu
vzpomínám jak jsme byli ještě rodina
místy v klidu a míru

už pomalu rozednívá se
tma světlu ustupuje
já začínám psát ti báseň
jak strach mě obklopuje

píši o tom, jak chtěla bych to zpět
o tom, jak nejde to bez tebe
o tom, jak chybí mi náš svět
o tom, že není nejlepší nebe

jak tak píši a sedím
otevřely se dveře
ani o tom nevím
viděla jsem tam stát tebe

už to nebyl ten tvůj rozcuchaný stín
byl jsi to ty upravený v černém
jak jsi tam vešel ztratil se splín
ten co předchozího dne přišel

v ruce hadr a rukavice
začal si uklízet mou krev
tekly ti slzy, kapaly na nohavice
temné šrámy mé stále na zdech

když jsi to uklidil
zase jsi odešel
dlouho ses nevrátil
nakonec jsi přišel

přišel jsi konečně sem
ale vzal sis střep
podíval se nahoru mým směrem
"Neblázni! Polož to hned!"

Neposloucháš
kašleš na vše
nevnímáš
proč jsi mě tu našel...

Zvedáš ho
pohlížíš do tmy
vím, na co myslíš
"Ne!" nesmíme my spolu být!

Pokládáš na ruku
a projíždíš lajnu
dávala jsem ti půl roku
než přikradeš se sem potajmu

tale situace tu už byla
teče, teče nepřestává
na zemi leží ten se kterým jsem žila
omdlývá a tím mě dostává

zavřu oči
nechci to vidět
za to, že jsi sem vkročil
musím se stydět

pomalu je otvírám
myslím, že další hodina uběhla
naposled pocit jako když umírám
vím, že to byla moje vina

nádech, výdech a znova
ústy,nosem a pořád dokola
ta vůně je jako našeho domova
to si jen přeji, krásná představa

přejedu rukou po oblaku
oči stále zavřené
mrak má povrch povlaku
další přání prosebné

mám je otevřít úplně
nebo ležet dál?
nevím, mám či ne
to jsem celá já

já ta co se bojí a má strach
ta co neměla štěstí ale lásku
ta co prožila životní krach
a hrála si na malou krásku

ale dost už o mě!
proč vůbec mám zavřené oči?
on tam leží a chladí ho země
už jen vyčkávám než na nebesa také vkročí

ale co to je za vůni
to voní jako čerstvý den
jako by na větru běhali koně
to je zas má touha jen

odmítám vstát
odmítám se hýbat
musím se bát
ani nedýchat

vzpomínám na nás dva
čas a chvíle s tebou
to co jsem udělala je jako kra
ty dlaždice na zemi tě určitě zebou

vzdávám to, beru to zpět
chtěla jsem ti pomoct
a ne ti zničit svět
byla to strašná hloupost

ale co to?
má ruka...
Co? Jakto?
menší infarkt, muka!

Jakoby mi na ni někdo sáhl
podobné doteku tvé ruky
ale to mě sen nějaký k sobě stáhl
ale proč slyším jakési kroky

zase ten dotek
tentokrát intenzivnější
že by nějaký nebeský šotek?
to aby umřít bylo záživnější

Au! Co to bylo?
Má hlava!
Au!! Co se to stalo?
Měkkých předmětů vřava!

Na omak jako takové to,
znám to z domova
není možné abych cítila to
Polštář! A je jich hromada!

Zase ten dotek na ruce mé
co je to? nechápu to
ař je to co je to, co to chce?
co se děje? vzdávám to

Otevřu oč... Áu!!
nejde to! Vědět tak co se děje
Zkusím toznovu, Áu!!!
Kolik těch polštářů asi je?

Zase ten vzduch kolem
jako svěží ranní čas
a vůně mé ložnice a peřin
ty vůně objevují se zas a zas

v tom všem se rozezní
"Miláčku, miláčku!"
známě mi to zní
"Miláčku, miláčku!"

"Lásko, lásko!"
zní to jako tvé hlásky
"Lásko, lásko!"
Ano, je to on, teď vše dám do sázky.

Zase se mně něco dotýká
a zase jeho hlas
mé vnitřní já se samo se sebou potýká
to vše se děje zas a zas

Proč mě ten kdosi tak trestá?
Neví snad jaké je to utrpení?
Ta hrozná smrt je celní cesta.
Ale je-li to můj osud naberu trochu strpení

Náhle dotek na pravé ruce
"Lásko, vstávej ty lenochu!"
A teď na levé ruce
"Vstávej ty cumplochu!"

To už není možné, je to snad vtip
znám jich mnoho ale tohle není vtipné
zkusím se zvednou, ale něco má na mně vliv
nemůžu skoro nic, je to hrozné

povolují víčka
takové hnusné světlo
ale přes svět jakoby černá příčka
to znám, něco ve mě hrklo

Opět je zavřu
mám strach, to mě jistě šálí zrak
za okamžik otevřu
ten pohled.. nevypadá to jako mrak...

Mlha z očí pomalu klesá
okolí je čím dál jasnější
srdce šťastně si plesá
jsem doma a svěžejší

Nevědomky sleduji ten zázrak
na ruce od skla dlouhé jizvy
ale jinak nikde ani náznak
a ten tvůj krásný láskyplný úsměv

Co se to stalo za divnost?
Možná druhá šance
ale takovou bytost?
vždyť jsem hnusná jak kus žvance

Na tebe zamrkám
ty mě obejmeš
slzy své polykám
"Ty už mi neodejdeš!"

Ta tvá slova,
přišla mi k věci
za oknem černá sova
a další mlčící svědci

Když při snídani jsem se tě ptala
proč jsi to řekl
řekl si, že se ti zdálo, že jsem se podřezala
a přitom si zbledl

Tak já tě objala
v očích opět slzy
bohu jsem děkovala
my vzali jsme se brzy...







Teď o deset let více
naše děti provokují strýce
ruku tvou držím, stále v hlavě tu noc
kdy Pánbůh přišel mi na pomoc
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama