Únor 2014

Použij fantazii a...

28. února 2014 v 20:19 | Bája |  Work of the week
Představ si, že sedíš na louce, kolem tebe jsou tisíce barevných květů, sem tam ti kolem hlavy potelí nějaký maličký zástupce hmyzího společenství, modré nebe se dvěma mraky nasládlé běloby způsobuje, že vidíš vše s modrým nádechem, ovšem se na tom podílí i slunce, které ti příjemně hřeje obličej, cítíš, jak se jeho přátelské paprsky mazlí s tvou tváří, vedle tebe napravo se vyhřívá ještěrka na placatém kameni, ale neohlížej se na ní, jinak se vyleká a uteče ti, tak tedy jen tak v klidu sedíš a sleduješ přírodu kolem sebe, najednou si všímáš, že louka je mírně nakloněná, můžeš tedy vidět obrovský les, který je od tebe vzdálený několik desítek kilometrů, nad lesem je zas jen to nebe, to krásně světlemodroučké nebe, podívej, na tebou je další mráček, tak si raději leháš, abys lépe viděl, ale země pod tebou tě trochu zebe, ale ty si toho nevšímáš, protože tvá pozornost patří pouze a jen tomu mraku, on ti totiž něhoko připomíná, ale ty si zaboha nemůžeš vzpomenout koho, tak si tam ležíš a promítáš každého, koho si pamatuješ, jestli někdo z nich není ten, kdo je tvýma očima viděn v tom mraku, jsi tak zabraný, že si ani nevšímáš toho malého mravence, který ti leze po levém malíčku, když tě ale kousne do zápěstí, víš o něm a setřeseš ho lehkým pohybem ruky, tím však vylekáš spící ještěrku, tak uteče, ale stihne šlápnout na toho mravence, podivíš se, když uslyšíš jeho vypísknutí, opět se zadíváš na oblohu, ale najednou ti začnou padat víčka, až nakonec spadnou, cítíš už jen úlevu, místo černoty při zavřených očích vidíš namodralou čerň, do nosu ti vletí čerstvý a svěží vzduch, pomalu střídáš nádech za výdech, začneš vnímat zvuky všude kolem, svist motýlích křídel, ťapání tlapek ještěrek, dokonce i plynutí času, jak tak posloucháš, ležíš a uvolňuješ tělo, máš zavřené oči a jsi v klidu, začíná ti hlava těžknout, v nohách i v rukách máš mravenčení, které značí únavu a potřebu odpočinku, to vše tě nutí k jedné věci, k ponoření do vlastní mysli a ke spánku...

Fantazie ve zkratce

27. února 2014 v 19:10 | Bája |  Work of the week
Fantazie... Há!
Tak to je celkem zajímavá věcička toto, pokud se to dá popsat, tak jedině tak, že je to něco, co může být vším a to úplně vším, co si člověk vyfantazíruje.
Každý jí nemá, ale může se zrodit. Nebýt jí, tak by většina z nás asi nepřežila, protože není nad to, zmizet si jen tak do svého světa a tam se na pár hodin schovat, žít si ve svém světě, fantazírovat o budoucnosti a i o minulosti.
Ano ano, zase fantazíruji, protože mě nenapadá co psát.. Tadáá příklad z reality.. :D

Nemluvíme stejnou řečí

26. února 2014 v 22:22 | Bája |  Poems
Po cestě života běžím bez tvé opory
Padám, zvedám se a skáču do obory
Domů vždy přicházím, s tělem samá rána
Projdu dveřmi a hned osudová rána
Slyším řev, samé poučování a kritiku
Nikdo mi nevěří, jakou mám to matinku
Nikdo tam nevidí tu samotu a stesk
Vidí jen rodinu, lásku a lesk
Životem procházím a rány dostávám
Všem různým ohavnostem se slzou se oddávám

Tak běžel čas a s ním i moje cesta
Ani už nevím, kde žije má matka dneska
Žiji si dobře, mám dům, děti i psa
Práci dobrou, život pro jednoho ze sta
Přátel tak akorát
Plat nemohu si lepší přát
Na farmě je klid a pohoda
V daleké zemi dobrá úroda
Však kdesi v srdci něco chybí
Něco co tam dávno není

Chybí tam láska a něha od ní
Od té dávné, ale nehodné paní
Od toho člověka, který se nijak nesnažil
Který tu jen pro mého bratra žil
Ta žena teď žije, ani nevím kde
A on pro ni důležitější jako vždy je
Nikdy ani nevěděli, jak mi bylo a je
Nikdy je nezajímalo, jak to připadá mě
Jestli se trápím, nebo život mladý užívám
Neměli ani ponětí, že s nimi jen přežívám
Pryč s nimi, pryč se všemi, jděte
A mě už neotravujte, tady mě nechte
Nechci na vás myslet a nechci o vás vědět nic
Stejně jste o mne nic nevěděli a nevíte víc

Kde vězí dítě navěky ztracené
Kam odešlo a proč mě znáti nechce
Vždy jsem na ni byla pyšná
Však nevěděla, jak to říci mám
Kde žije dcera má
A jak se tam někde má
Snad nestrádá a neživoří
Ona se vždy postarala, aby měla co k večeři
Mám o ní strach jako nikdy předtím
To bude tím, že o ní nic nevím
Je to už mnoho let co chvíli sama žila

Měla jsem si to uvědomit, že je to moje chyba

Též zaslána do soutěže o cenu Filipa Venclíka, tak držte palce :)

Maminko moje

26. února 2014 v 22:21 | Bája |  Poems
Maminko moje vzdálená
Řekni, kde opět hledat tě mám
Kde naleznu zas tvoje rady
Proč nejsi již pro mne tady
Kolik to bude trvat měsíců nebo let
Kdy zas pro tebe rozběhne se svět

Maminko moje milovaná
Kde tvář je tvoje malovaná
Kam odešel tvůj všudypřítomný stín
Proč mám v srdci ten neúprosný splín
Kolikrát ti budu moci pohlednout do tváře
Kdy si zas budu moct lehnout na tvé polštáře

Maminko moje spící
Proč jsi bledá na líci
Kdes vzala ten temně černý šat
Kdo opatřil ti ten mramorový hrad
Co ten nápis nad skleněnou deskou
Proč se mi mé oči pláčem lesknout

Maminko moje neodpovídající
Proč mlčí ti ptáci jindy zpívající
Kam odešel jejich líbezný hlas
Kdo pro tvoje tělo zastavil čas
Pověz, proč v nádobě osudu spíš
Kdy tě opět uvidím se smát
A se mnou kdy budeš si hrát

Maminko moje v kostele
Kdo položil tě do hranaté postele
Odpověz na moje otázky
Podívej, nové kreslené obrázky
Vstaň, prosím a nespinkej
Maminko, vždyť jsem ještě malinkej

Maminko moje neobvykle klidná
Kam odešla tvoje duše vlídná
Proč máš nad sebou ten velký kříž
Kdo na okna dal tu strašidelnou mříž
Maminko, prosím, vrať se k nám

Já nechci tu zůstat sám

Báseň poslaná do soutěže o cenu Filipa Venclíka, pokud je úspěšná se dozvíme až 26. 3. 2014

Druhá šance (366 veršů)

25. února 2014 v 21:13 | Bája |  Poems
Říznout nebo neříznout,
rozbít nebo nerozbít
svěsit nebo kroutit hlavou
zůstat žít nebo skončit s tím

je to v háji
jinak to nebude
mám rozhodnuto
takhle to nepůjde

Najdu si střep
bude to chvilka
v podstatě hned
jen jedna žilka

zvedám ho
klepu se
nedám to
vzpírám se

Můžu pokračovat
už je to lepší
nesmím nic zatracovat
teď je svět hezčí

Kůže už má první šrám
hm, hezky to kape
s krví otevřu snad krám
no, ale dnes se jen krade

Krade se čas i život
to cos mi vzal
nevrátí nikdo
jako bys mě ty řezal

zvykám si co jinak
až na to přijdeš
kéž trefí tě šlak
cestu za mnou stejně najdeš

Bude tam líp
tam nahoře
kde nemusíš žít
a dřít jak na dvoře

Kape to dál a dál
přemýšlím si
na krku jak přitáh bys šál
vědomí zkrášlím si

Vezmu si prst
a píšu krví
ostatní ví prd
v nebi jsem první

Probuď se!
Vnímej se!
Ztrácíš se!
Zas vracíš se!
zařvu do tmy
až hlava zatočí se mi

smažu to
píšu znova
už vím co
Umírám, sláva!

Tím začal ten dopis
teď přijdou pocity
potom můj popis
nakonec otázka, kde jsi ty

Otázky v hlavě mi zní
Přečteš si to?
Klekneš si u ní?
Uvědomíš si to?

Pokračuji v dopise
pro tebe a všechny
"... a ta věčná komise
že chodím špatně a nelakuji nehty
byl život spíš jak vězení
a tys byl spoluvězeň
ale bylo to krásné sezení
a ne snad? Jen si vzpomeň..

Odpusť mi
není to schválně
ústa má polib mi
pomáhej mámě

bude to zlá doba
však vy to zvládnete
nebyla pro nás dva
jen ty ona tam vládnete

Najdi si lepší
ne takovou jako já
nebo buď věrný
ale bude tě škoda

Nebuď smutný
jednou to muselo přijít
bylo to nutný
cestu ke mě musels najít

trvalo to dlouho
nešlo to vydržet
šlo jen o chvilku pouhou
už jsem tu, nahoře..."

a tak dál píši to
až poslední věta
"Pamatuj na to
že dnes odešla jsem ze světa

miluji tě a to i tam,
až za mnou přijde zajdi hned tam
tak kam tě pošlou cestou tmavou
tam a nikam jinam, rovnou za mnou."

Víc nepotřebuje vědět
ví to sám
už nechci tu sedět
teč krvi, teč si tam

Už je to tu ztrácím vědomí
naposled do ticha "Sbohem!"
a vyčistím svědomí
no tak, honem

vidím světla a mraky
jsou tu dvoje dveře
kéž bys tu byl taky
já totiž nevím které

vezmu ty vlevo
to budou ony
naštěstí je to v poho
ale vedly tam i tamty

Je tu krásně
světlo a klid
budu ti skládat básně
až přijdeš můžeš je číst

Jak tam tak ležím
a vidím se shora
nežila jsem ve vzduchu svěžím
nebyl to svět ale nora

ležím a krev pořád teče
ale já jsem jinde
čas tam dole se vleče
tak je krásně jako nikde

do té temné místnosti
kde leží mé tělo
se už nikdy nechci vrátit
ať by se cokoliv dělo

Miluju to tu
mohl bys přijít za mnou sem
tady bychom chytli notu
a žili dál svůj sen

Sedím na obláčku a vzpomínám
na tu dobu s tebou
ten čas v paměti pořád omílám
mezi zlou a dobrou dobou

shlédnu dolů
tam kde leží má mrtvola
v tom tmavém rohu
a koukám jak na vola

vidím vedle ubrečený stín
vzlyká, pláče, bere do ruky střep
všimne si dopisu, zastaví se nad ním
několikrát čte si ten rozlučující hřeb

ten stín zvedl hlavu
vidím jak kapou mu slzy
je těžké vidět ho v tomto stavu
tolik slz jsem neviděla a už ani nechci

hlavu sklání nade mnou
chytá mě za ruku
probouzí mě nejednou
je v ukrutném šoku

"Próč?!" rozeznělo se
"Lásko!" zařval stín
"Vrať se!" ozvalo se
promiň... měla bych být s ním

pohlédl nahoru
jakoby mě viděl
těch slz jak v lavoru
člověk ve mě se styděl

zvedl mé tělo
odešel a stále plakal
nevím co dále se dělo
tohle můj plán nečekal

víc hodinu, shlížela jsem dolu
do toho bytu, kde bydleli jsme
jak já bych se ráda dostala domů
on odešel a nevím kde je

ta garsonka naše
v ní nejlepší chvíle
on a jeho milovaná kaše
to on byl můj podpůrný živel

bez něho cítím prázdno
co teprve cítí on?
Je to jako by z atomu vytáhl jádro
jak se tedy trápí on

Uplynula další hodina
byla to hodina neklidu
vzpomínám jak jsme byli ještě rodina
místy v klidu a míru

už pomalu rozednívá se
tma světlu ustupuje
já začínám psát ti báseň
jak strach mě obklopuje

píši o tom, jak chtěla bych to zpět
o tom, jak nejde to bez tebe
o tom, jak chybí mi náš svět
o tom, že není nejlepší nebe

jak tak píši a sedím
otevřely se dveře
ani o tom nevím
viděla jsem tam stát tebe

už to nebyl ten tvůj rozcuchaný stín
byl jsi to ty upravený v černém
jak jsi tam vešel ztratil se splín
ten co předchozího dne přišel

v ruce hadr a rukavice
začal si uklízet mou krev
tekly ti slzy, kapaly na nohavice
temné šrámy mé stále na zdech

když jsi to uklidil
zase jsi odešel
dlouho ses nevrátil
nakonec jsi přišel

přišel jsi konečně sem
ale vzal sis střep
podíval se nahoru mým směrem
"Neblázni! Polož to hned!"

Neposloucháš
kašleš na vše
nevnímáš
proč jsi mě tu našel...

Zvedáš ho
pohlížíš do tmy
vím, na co myslíš
"Ne!" nesmíme my spolu být!

Pokládáš na ruku
a projíždíš lajnu
dávala jsem ti půl roku
než přikradeš se sem potajmu

tale situace tu už byla
teče, teče nepřestává
na zemi leží ten se kterým jsem žila
omdlývá a tím mě dostává

zavřu oči
nechci to vidět
za to, že jsi sem vkročil
musím se stydět

pomalu je otvírám
myslím, že další hodina uběhla
naposled pocit jako když umírám
vím, že to byla moje vina

nádech, výdech a znova
ústy,nosem a pořád dokola
ta vůně je jako našeho domova
to si jen přeji, krásná představa

přejedu rukou po oblaku
oči stále zavřené
mrak má povrch povlaku
další přání prosebné

mám je otevřít úplně
nebo ležet dál?
nevím, mám či ne
to jsem celá já

já ta co se bojí a má strach
ta co neměla štěstí ale lásku
ta co prožila životní krach
a hrála si na malou krásku

ale dost už o mě!
proč vůbec mám zavřené oči?
on tam leží a chladí ho země
už jen vyčkávám než na nebesa také vkročí

ale co to je za vůni
to voní jako čerstvý den
jako by na větru běhali koně
to je zas má touha jen

odmítám vstát
odmítám se hýbat
musím se bát
ani nedýchat

vzpomínám na nás dva
čas a chvíle s tebou
to co jsem udělala je jako kra
ty dlaždice na zemi tě určitě zebou

vzdávám to, beru to zpět
chtěla jsem ti pomoct
a ne ti zničit svět
byla to strašná hloupost

ale co to?
má ruka...
Co? Jakto?
menší infarkt, muka!

Jakoby mi na ni někdo sáhl
podobné doteku tvé ruky
ale to mě sen nějaký k sobě stáhl
ale proč slyším jakési kroky

zase ten dotek
tentokrát intenzivnější
že by nějaký nebeský šotek?
to aby umřít bylo záživnější

Au! Co to bylo?
Má hlava!
Au!! Co se to stalo?
Měkkých předmětů vřava!

Na omak jako takové to,
znám to z domova
není možné abych cítila to
Polštář! A je jich hromada!

Zase ten dotek na ruce mé
co je to? nechápu to
ař je to co je to, co to chce?
co se děje? vzdávám to

Otevřu oč... Áu!!
nejde to! Vědět tak co se děje
Zkusím toznovu, Áu!!!
Kolik těch polštářů asi je?

Zase ten vzduch kolem
jako svěží ranní čas
a vůně mé ložnice a peřin
ty vůně objevují se zas a zas

v tom všem se rozezní
"Miláčku, miláčku!"
známě mi to zní
"Miláčku, miláčku!"

"Lásko, lásko!"
zní to jako tvé hlásky
"Lásko, lásko!"
Ano, je to on, teď vše dám do sázky.

Zase se mně něco dotýká
a zase jeho hlas
mé vnitřní já se samo se sebou potýká
to vše se děje zas a zas

Proč mě ten kdosi tak trestá?
Neví snad jaké je to utrpení?
Ta hrozná smrt je celní cesta.
Ale je-li to můj osud naberu trochu strpení

Náhle dotek na pravé ruce
"Lásko, vstávej ty lenochu!"
A teď na levé ruce
"Vstávej ty cumplochu!"

To už není možné, je to snad vtip
znám jich mnoho ale tohle není vtipné
zkusím se zvednou, ale něco má na mně vliv
nemůžu skoro nic, je to hrozné

povolují víčka
takové hnusné světlo
ale přes svět jakoby černá příčka
to znám, něco ve mě hrklo

Opět je zavřu
mám strach, to mě jistě šálí zrak
za okamžik otevřu
ten pohled.. nevypadá to jako mrak...

Mlha z očí pomalu klesá
okolí je čím dál jasnější
srdce šťastně si plesá
jsem doma a svěžejší

Nevědomky sleduji ten zázrak
na ruce od skla dlouhé jizvy
ale jinak nikde ani náznak
a ten tvůj krásný láskyplný úsměv

Co se to stalo za divnost?
Možná druhá šance
ale takovou bytost?
vždyť jsem hnusná jak kus žvance

Na tebe zamrkám
ty mě obejmeš
slzy své polykám
"Ty už mi neodejdeš!"

Ta tvá slova,
přišla mi k věci
za oknem černá sova
a další mlčící svědci

Když při snídani jsem se tě ptala
proč jsi to řekl
řekl si, že se ti zdálo, že jsem se podřezala
a přitom si zbledl

Tak já tě objala
v očích opět slzy
bohu jsem děkovala
my vzali jsme se brzy...







Teď o deset let více
naše děti provokují strýce
ruku tvou držím, stále v hlavě tu noc
kdy Pánbůh přišel mi na pomoc

Levá, pravá, levá, pravá...

24. února 2014 v 23:03 | Bája |  Words
Pravá, levá, pravá, levá... Pozor, támhle je člověk... Pravá, levá, pravá, levá... Střídej to pořádně... Pravá, levá, pravá, levá...
Přidej, už za dvě minuty začíná to představení, potom zase bude moct pokračovat...
Pravá, levá, pravá, levá... Tady, tady je volno... Usaď se a sleduj ty krásné pohyby, jako vždy se ti v hlavě vybavuje, že jim vlastně závidíš, že něco takového ty děti umí... Cítíš se spoutaná s jejich těly a snažíš se alespoň si představit, jak se cítí a na co asi myslí... Krása, tak a teď tleskej ajko o život, klidně jim i zapískej, protože to bylo úchvatné... Nevšímej si, že se na tebe lidé ohlížejí, prostě to moc prožíváš, ale máš co prožívat, protože to bylo úžasné...
Tak ale teď se vrať ke své práci, ještě ti zbývá několik hodin... Pravá, levá, pravá, levá... Předkloň se, tak to jde líp... Pravá, levá, pravá levá... Další předtavení je až za hodinu a půl... Pravá, levá, pravá, levá... Správně děláš, když si vyndaváš sluchátka a pouštíš si hudbu, přece tak je to nejlepší... Pravá, levá, pravá, levá...

Jak dlouho už jsme na tu? Bolí mě nohy... Pravá... Levá... Páni, už sedm a půl hodiny... Pravá, levá, pravá, levá...
Co? To už jsou čtyři hodiny? To už musíme?...
Pravá, levá, pravá, levá... Pamalu našlapuj, na gumový povrch nejsme zvyklé, můžeme upadnout... Pravá, levá, pravá, levá... Jedna tkanička na jedné, druhá na druhé...
Áááá... To je úleva...
Nějak se to pod námi netváří jako zem... Jé, to je divný pocit...
Tak a teď hurá do autobusu...

Koloběh svitu

19. února 2014 v 12:09 | Bája |  Words
Pod záštitou mlhy ztrácí se za horizont, nespěchá, jakoby si užívá, že mizí z dohledu obecenstva, které ho jen s obdivem v očích mlčky pozoruje. Oranžový oblak ho nenápadně doprovází, postupně červená až krvaví. Jeho únik od pohledů zvědavců je zážitek, který si nikdo nenechá ujít a alespoň na okamžik se pozastaví a sleduje, jak se tento zázrak dostává na opačnou stranu, dál na západ. Pomalu se ztrácí až nakonec úplně zmizí i ten poslední a nejmenší kousek zapadne a toho dne se již nevrátí.
Do černočerné noci neočekávaně pronikne a začně měnit barvy nebes, opět si dává na čas a každou vteřinou je blíže ke svému plnému svitu. Barvami se jen hemží a je jimi přímo obohacen a prolezlý. Po několika hodinách se vyjasní a slastné paprsky se dotýkají spících obličejů a dodávají jim životní energii a chuť k životu.
Postupuje a pluje si oblohou rychlostí spokojenosti a blaženosti ze svého poslání, když se mu zachce, nebo když jen zatouží se schovat před zraky lidí, začne se opět ztrácet po záštitou mlhy...

Lev a lvice

18. února 2014 v 21:47 | Bája |  Poems
Mysleli na sebe
oba dva
lev a lvice
byla tma
On ji měl rád
ona jeho
on ji chtěl hřát
pořád jenom
Trvalo to jen pár roků
oba žádné naděje
pak uslyšeli mnoho kroků
banda pytláků tady je
První rána
lev se ztrácí
druhá rána
pár pytláků se potácí
Když se rozední
lvice leží ve křoví
lev zas vedle ní
mají se rádi a už to ví...
Jedna z prvních, které vypluly na povrch a ukázaly se světu, též pomohla ke čtvrtému místu.

Tenisky

18. února 2014 v 21:45 | Bája |  Poems
Jsem to já, ta holka v teniskách,
co sedí v rohu a přemýšlí o chvilkách,
o těch chvilkách za kterýma jsi ty,
o těch chvilkách ve kterých jsme my.
Ale teď už je to jiný,
teď nejsi tu, propaluji džíny,
zvedám ostří vysvobozující,
všech mých strastí utěšující.
Je to tu, čas nadešel,
v hlavě myšlenka Proč jsi odešel?
pročs mě tu nechal a k tomuhle donutil,
moje srdce, duši i tělo si zarmoutil.
První máchnutí, kapičky kapou,
Nediv se, bolí to,dám si to stranou,
Druhé máchnutí, teče to víc,
blest už odešla, už není tu nic.
Na třetí nemám moc síly,
poslední sbohem krví na papíry.
Upřímně chybíš mi,
začínám,přečti si.
Třetí máchnutí, je to tu,
zavřu oči,vidím tmu.
Nevadí, stejně nejsi tu.
A tak se loučím s tebou,
beztak ti to bude jedno...

Půlnoční přemítání o životě

18. února 2014 v 21:42 | Bája |  Poems
Je krásné vidět, jak ostatní spí.
Je krásné je vidět, že už je jim líp.
Je úžasné vědět, že já je hlídám.
Je úžasné vědět, že to já nad nimi ochranou ruku mám.
Hřejivý pocit srdce zaplaví,
Když ví, že jsou v pohodě a zdraví.
Ač zimě pomalu podléhám,
Vím jedno.. Nesmím spát..
Oni mě potřebují,
Oni na mě spoléhají,
Jsem totiž jejich dlužník,
Srovnávám dluh, jak to žádá podnik.
Podnik, co světem je naším,
Podnik, ve kterém zůstanou jen oni.. sestry a braši.
Ten podnik není dobrý,
A naše duše nevyjdou z něj zdraví.
Práce v tomhle podniku není lehká,
Psst.. Spí, našlapuj zlehka!
Ta práce je pro nás vším,
Je to povinnost, v ní žít a být.
Nebojte chráním vás,
Spěte dokud je čas.
Svět zlý zanedlouho pohltí nás,
Užívejte dokud je čas.
Ten boj možná nevyhrajem,
Ale společně se za život poperem.
Stejně nevyváhnem živí,
Ale musí pryč z týhle špíny.
Špína co ničí naše tělo,
Ducha a mysl.
Ptám se, co jinak by se dělo,
Marně.. Nemá to smysl.
Je krásné vidět, ostatní jak spí.
Protože ve snech jim je líp.
Je krásné vědět, že já nad nimi bdím.
Že je hlídám a navěky tu sedím..


Dílo, díky kterému se mi povedlo umístit na 4.místě v soutěži Příbram Hanuše Jelínka 2013