Sám ze sebe pryč a zase zpět

6. září 2014 v 18:52 | Bája
Sedím a vnímám každý zvuk,
každou vteřinou kolem houstne vzduch.
Slyším listy, jak šumí,
Vnímám ptáky, jak se vznáší.
Kmitají křídly v jedné periodě,
nežijí minulostí a nepřemýšlí o nehodě.
Sedím a snažím se meditovat,
nejde to, nemůžu se koncentrovat.
Nádech, výdech pořád dokola,
nádech, výdech zase znova.
Tělem proletěl mi závan volnosti,
prosvištěl svaly, kůži i kosti.
Po zádech v zápětí přelezl mráz,
brnění konečků prstů prolomilo hráz.
Myšlenky rozutíkávají se mi po světě,
začínám si všímat maličkostí, jak vše kolem kvete.
Tělo leží spíš jako panenka,
duše kutálí se po světě jako skleněnka.
Mysl konečně dosáhla klidového režimu,
začínám hledat k svému tělu pěšinu.
Ale kde je? Proč tu není?
Asi se mi to zdá, nebo tu jen bloudím..
Mám ji, no konečně,
Nechtělo se mi tu chodit věčně.
Když vrátím se do své shcránky,
myšlenky se hromadí jako Zlaté stránky.
Všechny údaje se schromažďují,
vzpomínky se opakují.
Sedím, stále zavřené oči mám,
Nevím, jestli chci je vůbec otevírat.
Otevřu je a je to tu zas,
Zase mám z života strach..
 

Není růže bez trní, aneb není člověka bez vady

6. září 2014 v 18:48 | Bája |  Words
Stejně jako krásná růže s trny může mít i člověk svoje chyby.
Stejně jako trny u růží i chyby některých můžou být k užitku, nebo jen obrannou reakcí. S tím už nic neuděláme, ať děláme co děláme. Ale trny růží jsou přece jen přírodním divem, ale chyby člověka jsou hříčkou omylů a nedorozumění lidí.
Možná právě proto máme rádi růže. Možná prrávě proto je ženy rády dostávají a třeba si tím připomínají, že i ony mají chyby a kvůli jejich chybám je mají lidé buď rádi a nebo naopak. Jak se musí cítit toková růže/žena, která si to neuvědomuje, své trny nepovažuje za něco krásného a neodolatelného. Může se stát, že ta žena pak zničí celý svůj život tím, že se uzavře celému světu a každému členu opačného pohlaví a dokonce i tomu svému? Stává se to, ale pak zase procitne a uvědomí si svou nevědomost a dá najevo změnu. Ale co když ji všichni odmítnou, protože tomu nevěří? Co má pak tato růže/žena dělat? Může se buď opět uzavřít a nebo se dále snažit a hledat někoho, kdo jí uvěří a bude stát po jejím boku.
Pokud máte někdo tento pocit, zamyslete se a zamilujte si svoje chyby. ať už jde o postavu, chování, povahu nebo jen o vkus k hudbě. Není to chyba, je to vaše přirozenost a to je to krásné na vás. Neuzavírejte se a dejte na vědomí okolí, že víte, že jste přirozená a že jste na to hrdá/ý. Protože uzavřít se světu vás může stát i život. Ať už jde o život, kdy dýcháte, ale je tím na mysli i ten život vaší osobnosti jako takové, protože každý jsme jiný a každý má své trny, které ho dělají odlišným a krásným.
Stejně jako u růží tak i u lidí se člověk občas o trny pořeže a je jen na něm jestli si dá příště pozor a nebo jestli udělá tu samou chybu. V tom případě vás může osočit, že vy jste špatní, nenormální nebo dokonce hnusní, ale nebude mít pravdu! Vy nemůžete za svoje trny a každý, kdo chce je vidí, ale když nechce, nebo kdo je dokonce přehlíží a nebere na ně ohled, tak právě ten je necitlivý vůči vašim trnům a vám samotným.
Někdo má dokonce tendenci se svých krásných trnů zbavovat a chovat se například jako tulipán nebo sedmikráska a napodobovat ostatní růže, ale tím, že se stane tulipánem nebo sedmikráskou, už nebude růží, která z něj měla být a už není tím, kým má být.
Některé trny nás mohou zaskočit a dokonce i vyděsit. Mohou to být naše trny nebo trny někoho jiného, ale když k nim budeme přistupovat jako k trnům, které nás mohou popíchat a zranit, je možné, že se o dé růže oddálíme a že ji necháme být, ale co když ta růže má i trny, které nemá žádná jiná a ty trny nás mohou zblížit a mohou nám být sympatické, to je pak už nikdy nepoznáme, nikdy si jich nevšimneme. Proto bychom měli každou růži poznat a poznat všechny její trny a zjistit, jestli nějaké trny nejsou právě ty, které hledáme už delší dobu a u nikoho je nenacházíme.
Trny, trny a zase trny... Každý koho máte rádi nějaké má a vy ho máte přesto rádi, to je důkazem, že jste vytrvali a našli jste ty trny, které vám jsou blízké, pokud nikoho takového nemáte, hledejte a najdete, protože každý z nás má někde ty trny, které sdílí s další růží...

Mladý pán

5. září 2014 v 11:03 | Bája |  Poems
mladý pán v okovaném obleku
nezná co jsou starosti
však jemu není nikdy do breku
on neblíží se malosti

okovaný oděv lidi děsí
jiné to k němu táhne
oni vidí v něm ďábla asi
on jen rukou jako vždy mávne

ulicí kráčí pán
na hlavě číro bílé
on není nikdy sám
má jen svoje chvíle

a ten mladý muž
našel si svůj život
a ten mladý muž
je rád kde je živo

na pěnu bílou hledí
a opět není sám
v hospůdce své si sedí
ten mladý pán

okovaná bunda leží vedle
na něj se usmívá
on bere si ji hnedle
a jde tam kde rád bývá

ulicí kráčí pán
na hlavě číro bílé
on není nikdy sám
má jen svoje chvíle

a ten mladý muž
našel si svůj život
a ten mladý muž
je rád kde je živo

úsměvem na tváři
poblouzní kdekoho
on se jen tak tváří
že půjde do toho

na jednu myslívá
ona na něj jen
u něj zvykem nebývá
že to může být jak sen

ulicí kráčí pán
na hlavě číro bílé
on není nikdy sám
má jen svoje chvíle

a ten mladý muž
našel si svůj život
a ten mladý muž
je rád kde je živo

mladý pán
okovaný šat
ti poplete hlavu
ani nevíš jak

kanady klapou o zem
on kráčí si světem
tak pojď za ním jdem
hlavu mu taky spletem

ulicí kráčí pán
na hlavě číro bílé
on není nikdy sám
má jen svoje chvíle

a ten mladý muž
našel si svůj život
a ten mladý muž
je rád kde je živo

ulicí kráčí pán
na hlavě číro bílé
hele on jde sám
a v nohách má míle

jo ten mladý muž
jde asi za tou svou
jo ten mladý muž
jde za ní a jde tmou
 


jiná

3. září 2014 v 22:03 | Bája |  Poems
jinak to vypadá
jinak se to chová
blázen, vás napadá
a to nová móda

děvčátko sedí
něco si čmárá
do prázdna hledí
ta dívka mladá

sukínku síťovou
do černé barvy
na krku užovku
a prsten z larvy

kroužek divný
nos jí obývá
a vlasy splihlý
i když se umývá

v ruce drobné
tužku třímá
očko tak malé
že jako dřímá

tak sedí děvčátko
a každý civí
kdo tomá obojek
všichni se diví

hlavu proto nevěší
oni to pochopí časem
proč není tehdejší
říká si vlídným svým hlasem

pán a pavlač

3. září 2014 v 20:43 | Bája |  Poems
malý ale kruhu půl
vedle dole včelí úl
židle dvakrát stojí tam
kdysy dávno seděl tam

starý pán v ústech dýmku
trávil čas a črtal přímku
tvořil obraz pavlače své
kterou ze všech nejraději měl

nad hlavou šňůry
u lampy dvě můry
kolíky zapnuté tiše
sledovaly co si tam píše

psal pověst tentokráte
hodně škrtal už popáté
pověst o své pavlači
že jen s ní si vystačí

miloval to místo svoje
starý stůl a židle dvoje
neměl sílu přátelit se s lidmi
měl svou pavlač a byl k ní vlídný

římsa trochu porozpadlá
na ní petunie zcela zvadlá
pavlač stále stojí tam
jen tu chybí její pán

Mlha

3. září 2014 v 20:35 | Bája |  Poems
nejdřív jen tak poletuje
nad půdou se pohybuje
při doteku necítíš
za šera ji nevidíš
nemáš ani potuchy
že je takhle bezduchy

někdy by se krájel dala
na hlavy by popadala
nemá žádné vychování
však jí jde jen machrování
z mraku dolů nad stromy
nechce se jí z oblohy

prapodivná kapalina
přitahuje ji dolina
prozáří ji mlhovky
jako vodu vodovky
ano, správná úvaha
je to voda mlhavá

Vězeňská modlitba

3. září 2014 v 20:32 | Bája |  Poems
nenaslouchat
nevnímat
na sebe se spoléhat
nechtít pomoc
neznat bezmoc
s čistou hlavou ulehat

nemít přání
ani zdání
o světu
nechtít mnoho
to je toho
budu-li jen o chlebu

nemám právo
je to psáno
na žití
ale k čertu
krev jde ze rtu
do řiti

tak to bývá
nic nemívám
jako vždy
jenom hubu
ze sta zubů
modřiny

už jen pár dnů
zbývá k pánu
cha cha cha
vezmou křeslo
řeknou heslo
ha ha ha...

Strom srdce bez

17. července 2014 v 23:47 | Bája |  Work of the week
Krásný mladý strom vyrostl na louce,
jediné co chybělo, bylo to srdce,
nikdo jej neviděl zblízka,
říkali: "Fuj, to je hlízka!"

Koruna rostla až do nebes,
mladý strom, tam srdce bez,
hanili i jeho okvětí a list,
protože o srdce byl čist.

Nemohl za svůj hřích zlý,
přesto tam čekal až mdlý,
čekal na duši spřízněnou,
potkal jen jed a vodu solenou.

Tak strom chátral na té louce,
jeho větve otekly tonouce,
všem zlý a prokletý se zdál,
pod jeho skvostem křížek stál.

Na trávě zelené tam prach,
o život okraden nejeden vrah,
strom jen na to hledět směl,
při setnutí mráz do listů vjel.

V podzimu červené měl listí,
slýchával, že rudá, ta čistí,
ruď z něj po říjnu opadla docela,
z něj zbyla hromádka zkroucená.

Na zimu usnul spánkem hlubokým,
větve porostly sněhoučkem širokým,
na jaře roztál a ukázal nové listí,
čestvé a mladé, jak všichni zjistí.

Když vedli pod strom ten k popravě,
žaludek otočil se na stravě,
viděli mladý a krásný strom na louce,
a v jeho kořenech srdce tlukouce.

Příbram z ranče HIC

11. června 2014 v 22:29 | Bája |  Words
Nad překrásnou Příbramí, nad rozlehlou krajinou, píši si poznámku nemilou: Bude hic!
Bude hic, který nám ožehne tváře do rudočerna, stanou se z nás domorodí indiáni, budeme pobíhat po loukách, které kdysy bývaly rozkvetlým parkem, nepolezeme již na ty úchvatné stromy v sadu pod kostelem, ale na holé vyprahlé kostry bez života. Zdivočíme a veškeré schopnosti časem vymizí.
Vypadne elektřina, protože moderní svět žádný takový hic nezažil a není na něj připraven. My si na to zvykneme, i kdyby se znovu spustila, stejně zase vypadne. Z drátu se stanou liány a budeme se na nich houpat jako nějací opičáci opálení do hněda. Nebude cesty zpět a všichni zvlčí, nebudou pošty ani úřady, bude jen boj o jídlo, které bude rychle hnít a jeho trvanlivost se stane podminimální.
Překrásná Příbram bude divočinou, rozlehlá krajina stávajíc se nezkrotnou a nepoddajnou v poušť se promění. Lidé ohlodají vše co zbude živé, nikdy se to nezmění až do doby, kdy se z nás stanou opice a vše půjde v Příbrami od začatku.
Vidím tu úžasnou přírodu a je mi smutno, když vím, že ji něco takového čeká, kapou mi slzy při pohledu na tu budoucí spoušť, bude to katastrofa, o které se moc lidí nedozví. Původní Příbram bude chybět snad každému obyvateli a obyvatelce, o tom žádná. Scénář jaký ji čeká není přehnaný, je to pohled do mrazivé ale zažehnuté budoucnosti.
Ale... Co to vidím? Temné mraky? Přepis scénáře je vyžadován.

Nad překrásnou Příbramí, nad rozlehlou krajinou, píši si poznámku nemilou: Bude deštivo!

Krásné oči a ohyzdné obrazy aneb krásná slova a ohyzdné poemy

28. května 2014 v 22:33 | Bája |  Time for my little myself
Zjištění samotné věci je velmi překvapující, na kolena srážející, ale i děsivé. Ač vím, že to tak nedopadne, mám z toho husí kůži. Ono najít svoji osobu v divadelním představení je samo o sobě zvláštností dějící se někdy častěji, než se nám vůbec zdá.
Představení s názvem Krásné oči a ohyzdné obrazy, kde vystupují mladí herci, i když jedním z nich je můj profesor, je až moc krásné na to, aby bylo zapomenuto. Tento příběh o mladé dívce, která v podstatě milovala svého přednášejícího víc než svého snoubence, upoutal pozornost mnoha lidí, ač na dnešní premiéře bylo necelých padesát diváků.
Hlavní děj v bytě kritika umění, muže, který nevědomky zapříčinil sebevraždu oné mladé dívky, byl plný zvratů, dechberoucích okamžiků i lechtivých poznámek a lichotek.
Nikdy bych nečekala, že se v něčem takovém uvidím, tedy, že mě v tom uvidí můj nejblížší. Dívka zklamána první kritikou nazvanou umělecká poprava se sesypala a slíbila si, že už nikdy nebude malovat, že nenamaluje jediný obraz.
Právě v této zápletce mě uviděl jeden z hlavních hrdinů. Po první vražedné kritice jsem se zařekla, že přestanu psát, že už nikdy nic nenapíši, ten, jež napsal onu kritiku, byl také můj velký vzor a obrovská autorita. Ale nyní vím, že by to, jako v případě mladé Alice, vedlo k totálnímu kolabsu mojí maličkosti.
Ještě bych chtěla dodat, že děkuji svému autoritovi a člověku, který mi dal naději a věří ve mně, že ho nezklamu a někam to dotáhnu.
Nejdůležitější věcí je však říci, že toto divadelní představení se zdivadelnilo a představilo na půdě Gymnázia pod Svatou Horou, mělo obrovský úspěch, a věřím, že se bude hrát ještě dlouhou dobu.
A je jedna věc, kterou bych chtěla poradit Alici, i když si to asi nepřečte. Holka, jdi si za svým snem, neohlížej se za kritikou od člověka, jenž o tobě neměl zdání!
Skončit to takto by bylo fajn, ale já mám ještě jeden vzkaz: Pane profesore, děkuji, že ve mně věříte. I když má reakce byla nečekaná a nejspíše i trochu přehnaná, ale jelikož to bolelo, muselo to nějak ven, tak vás stejně obdivuji a vzhlížím k vám.

A pro ty, kteří si našli čas si to přečíst, bych chtěla říci jen: Psala jsem, píši a psát budu, protože to je náplní mojí maličkosti, to slibuji spolu s tím, že se zaberu do svého nitra a někam to kurňa už dotáhnu, jelikož to je mým snem. (Doufám, že to nezní moc nafoukaně)

Literární soutěž o cenu Filipa Venclíka 2014

2. května 2014 v 22:52 | Bája |  Time for my little myself
Dne 26.3.2014 jsem se ulila ze školy a jela do Prahy do kina Lucerna na vyhlášení jedné celorepublikové literární soutěže. Nervozita by se dala krájet a dále porcovat, jako vždy, když jsem nervozní, se mi začaly potit dlaně, tlukot srdce se zrychlil na maximum, bylo to tady.
Nejdříve se vylašovaly eseje, poté až moje kategorie, báseň jak jinak. Když jsem uslyšela svoje jméno u 4. místa, nejdřív jsem byla překvapená, pak jsem si řekla, že mám slyšiny, pak zase trochu smutná, protože 4. jsem pořád, když jsem se ale podívala na ten narvaný sál, na mámu, byla jsem malinko pyšná, že tam můžu jít a převzít cenu. A tady je ten diplomek.
Hodně lidí říká, že je to úspěch, ale já to mu říkám náhoda, věc, která se už nikdy nestane a prokletí jménem 4. místo forever.

Diplom, který k podivu ostatních odpočívá v šuplíku.


Pódium, kam jsem měla tu možnost a čest vystoupat a chvíli se červenat.

Bouřlivý souboj

10. dubna 2014 v 22:25 | Bája |  Words
Za potemnělé noci začíná se smrákat. Na nebi se sbíhají černé útvary věstící souboj v dáli nad nimi tam, kam my nedohlédneme. "Na co se čeká?" Než stačíme odpovědět, ozve se první rána, jako kdyby se rozezněl orchestr a zase utichl. Hledá se na nebi pán a vítěz dnešního boje, který se odehrávána mracích, a s každou ranou na té huňaté podlaze, jenž nás chrání před přílišnými paprsky světla, probleskne do tmy čirý paprsek světla. Hra bohů známých i neznámých všechny na Zemi uvádí do rozpaků. dokonce i děsí.
Jak ten nebeský boj pokračuje, ozývá se čím dál tím více ran podobných výstřelům z děla, záblesků oslepujících vše, co je spatří. Není čeho se bát, protože zjevný nepřítel nemá sic slitování s protivníkem, ale nám nic nehrozí, proto jen sedíme a sledujeme zázrak přírody, boj bohů, krásu zvuku a světla.
A tak za té noci plné ran proniká jeden úder za druhým, bez velkých mezer, aby se nepřítel nemohl nadechnout, lidé jako neviditelní přihlížející hledí vzhůru, nedýchají úžasem, drží se kolem ramen a hledají místo v nejspodnější řadě k nahlédnutí do střídání kladiv a výkřiků.
Když tu se do té vřavy přidá déšť. Smáčí tváře sledujících tvorů, ti však nevědí, že jde o pot z čel zmožených válečníků, kteří stále bojují do posledního dechu. Všude dopadají kapky promáčející zem, znějí bubny hromů, dirigent orchestru ztrácí ponětí o čase, neboť to trvá již několik hodin.
Vůdce celého souboru vpouští do hry zaříkávané housle, ty mají dění dodat ten pravý říz. Hráč hravě nachází tóny, střídá dunivéa chrlící okamžiky plné krásné hudby, kterou my však slyšíme pouze jako dopadání krup na vozovku, dirigentovy zkušenosti nemají na takovýto doprovod uplatnění, pomalu ztrácí moc nad orchestrem, ale nahoře na dalekém bojišti jde pouze o hudební kulisu. Housle začínají žít vlastním životem, hudebník upouští smyčec, ten k údivu ostatních nepadá k zemi, ale zůstává na strunách nástroje, teprve tehdy začíná to pravé krupobití ničící vše, toto opravdu nikdo nečekal, že se to vymkne z rukou, nezbývá než se jít schovat, ale tak, aby jsme nepřišli o tu vzácnou podívanou, co se mu dostane do spárů pekelné hudby ve spojení s ohromnou silou počasí, v tomto okamžiku dává dirigent znamení k zapojení tamburíny, během několika vteřin kroupy začnou mít spolupartnera, v té ničivé síle skla a křehké předměty počínají praskat, to vše míá na svědomí kůžička a rolničky, mezitím bohové v ringu dávají na frak svým protivníkům, občas někdo dopadne na zem, ale opět vstane a bije se dál. Hromy a blesky pokračují v bouření, mezi lidmi panuje slabé znepokojení, meteorologové neví, oč se jedná, nemají ponětí, že jde o jeden z největších soubojů v dobách dnešních i minulých.
Bouřka změněna v polobouři trvá nekonečně dlouho, bohové stále plni síly, proto se skorošílený dirigent rozhodne zapojit bubny, aby celý průběh mířil ke konci, to totiž tyto bubny dokáží dokonale, stačí párkrát rozeynít plátno a do několika minut souboj skončí.
Jak dirigent plánoval, tak se stalo. Bubny dodávaly ráz celé události, s každou ranou padaly údery na tělo slabšího a vysílenějšího bojovníka, s každým rozezněním plátna se přibližovala jeho hruď k zemi, s každou tóninou původem z nástroje docházela mu naděje i síla. Bubny začaly slábnout, na Zemi bylo slyšet pouze doznívající hromy a vzdalující se bouřku.
V aréně na nebi bylo ticho a nikdo ani nedutal. Dvě těla, jedno stojící celé od krve, druhé ležící samá modřina v prachu, pokoušící se vydrápat na nohy, podepřít se rukama, stále padá k zemi, bubny zvážněly, dodávají situaci dramatičnost melodií tlukotu srdce.
Davy vstávají a tribunách, stále lapají po dechu, neboť poslední úder, mířený na levou tvář zmoženého, byl ničivý a pro zasaženého životu nebezpečný. Nehybné tělo ležící v prachu, poražený bez pohybu, nevstává, odpadl.
Na Zemi již neslyšíme nic, žádné stopy po bouři, zbyly jen kaluže po dešti, rozbité sklo od krup. Dirigent upouští svou hůlku, zmožen, hudba upadá, je po boji...

Úpis

10. dubna 2014 v 18:19 | Bája |  Poems
pod tíhou světa
městem se vlekla
neměla na střechu
dělala neplechu
potřebné loupila
občas i koupila
neměla ponětí
čeho je obětí
že mohla by dobře se mít
v krásném domku si žít
a tak se dohodla
k zlatu si pomohla
duši svou upsala
podpis svůj napsala
na papíru kus
po roce byl s ní šlus

Nemá to cenu

10. dubna 2014 v 18:12 | Bája |  Poems
Nehledej
nezkoumej
osudu cíl

nenajdeš
pozbydeš
života díl

proto se nevydej
a nad tím neváhej
není tu smysl

život si užívej
kolem se podívej
otevři mysl

Polštář

10. dubna 2014 v 18:09 | Bája |  Poems
Huňatá kvádřice
s vůní břidlice
v koutě lehává
muchlat se nechává
potřeby nemívá
ani se nedívá
jen tam tak leží
hýbe se stěží
pod vahou prohnutá
v rohu je ohnutá
přání svá ukrývá
povlaky pokrývá
hledá jen hlavu
je divných mravů
k pohodlí daleko nemá
prostě jen divně se chová
zničeho nic se zjeví
kde se vzala nikdo neví
přeměkký hranatý oltář
nadevše to je můj polštář

Lakomci

3. dubna 2014 v 17:22 | Bája |  Poems
Za horami za kopci
scházejí se lakomci
scházejí vprostřed Čech
kdo by to byl do nich řek

Múza

23. března 2014 v 20:59 | Bája |  Poems
kráčela a vlasy jí plály
moudří jí tleskali a hloupí se smáli
tak kráčela a hleděla vpřed
před haněním neohla hřbet
před louky do lesů
od houštin do krásů
hledala múzu svou ke psaní
našla však jen baby co breptají
nepadla při neúspěchu svém
o to víc stála za tím snem
v bažinách hledala naději
tu zahlédla víly jak kráčejí
zasedla u zeleného mechu
nedutala při zatajeném dechu
hleděla v ten krasavic shluk
s nastraženými uchy hledala zvuk
zvuk jenž by slovy popsala
báseň svou do povídky dopsala
jak dívala se v ten jejich houf
vzpoměla po letech na domov
na jejich taneční sál
kde muzikantský sbor hrál
zachtělo se jí tancovati
s divými ženami se radovati
ohodila všechen svůj stud
dokola s vílami šup
tanec bezduchý ji ovládl
od jejího světa odtáhl
báseň a povídka byly ty tam
zbyla jen holá loutka těch dam
tak tam ve větru vlála
bez myšlenek hlava jí vládla
najednou malinká jiskřička
vzpoměla spisovatelky hlavička
pohlédla ve víru na svůj blok
ležel tam samotný pro ni to šok
zastavila pohyby těla
už dělala jen to co chtěla
opustila víly z toho houští
do psaní bez múzy se pouští
dopadla ne dno a šla vzhůru
s posledním slovem našla svou múzu

Použij fantazii a...

28. února 2014 v 20:19 | Bája |  Work of the week
Představ si, že sedíš na louce, kolem tebe jsou tisíce barevných květů, sem tam ti kolem hlavy potelí nějaký maličký zástupce hmyzího společenství, modré nebe se dvěma mraky nasládlé běloby způsobuje, že vidíš vše s modrým nádechem, ovšem se na tom podílí i slunce, které ti příjemně hřeje obličej, cítíš, jak se jeho přátelské paprsky mazlí s tvou tváří, vedle tebe napravo se vyhřívá ještěrka na placatém kameni, ale neohlížej se na ní, jinak se vyleká a uteče ti, tak tedy jen tak v klidu sedíš a sleduješ přírodu kolem sebe, najednou si všímáš, že louka je mírně nakloněná, můžeš tedy vidět obrovský les, který je od tebe vzdálený několik desítek kilometrů, nad lesem je zas jen to nebe, to krásně světlemodroučké nebe, podívej, na tebou je další mráček, tak si raději leháš, abys lépe viděl, ale země pod tebou tě trochu zebe, ale ty si toho nevšímáš, protože tvá pozornost patří pouze a jen tomu mraku, on ti totiž něhoko připomíná, ale ty si zaboha nemůžeš vzpomenout koho, tak si tam ležíš a promítáš každého, koho si pamatuješ, jestli někdo z nich není ten, kdo je tvýma očima viděn v tom mraku, jsi tak zabraný, že si ani nevšímáš toho malého mravence, který ti leze po levém malíčku, když tě ale kousne do zápěstí, víš o něm a setřeseš ho lehkým pohybem ruky, tím však vylekáš spící ještěrku, tak uteče, ale stihne šlápnout na toho mravence, podivíš se, když uslyšíš jeho vypísknutí, opět se zadíváš na oblohu, ale najednou ti začnou padat víčka, až nakonec spadnou, cítíš už jen úlevu, místo černoty při zavřených očích vidíš namodralou čerň, do nosu ti vletí čerstvý a svěží vzduch, pomalu střídáš nádech za výdech, začneš vnímat zvuky všude kolem, svist motýlích křídel, ťapání tlapek ještěrek, dokonce i plynutí času, jak tak posloucháš, ležíš a uvolňuješ tělo, máš zavřené oči a jsi v klidu, začíná ti hlava těžknout, v nohách i v rukách máš mravenčení, které značí únavu a potřebu odpočinku, to vše tě nutí k jedné věci, k ponoření do vlastní mysli a ke spánku...

Fantazie ve zkratce

27. února 2014 v 19:10 | Bája |  Work of the week
Fantazie... Há!
Tak to je celkem zajímavá věcička toto, pokud se to dá popsat, tak jedině tak, že je to něco, co může být vším a to úplně vším, co si člověk vyfantazíruje.
Každý jí nemá, ale může se zrodit. Nebýt jí, tak by většina z nás asi nepřežila, protože není nad to, zmizet si jen tak do svého světa a tam se na pár hodin schovat, žít si ve svém světě, fantazírovat o budoucnosti a i o minulosti.
Ano ano, zase fantazíruji, protože mě nenapadá co psát.. Tadáá příklad z reality.. :D

Nemluvíme stejnou řečí

26. února 2014 v 22:22 | Bája |  Poems
Po cestě života běžím bez tvé opory
Padám, zvedám se a skáču do obory
Domů vždy přicházím, s tělem samá rána
Projdu dveřmi a hned osudová rána
Slyším řev, samé poučování a kritiku
Nikdo mi nevěří, jakou mám to matinku
Nikdo tam nevidí tu samotu a stesk
Vidí jen rodinu, lásku a lesk
Životem procházím a rány dostávám
Všem různým ohavnostem se slzou se oddávám

Tak běžel čas a s ním i moje cesta
Ani už nevím, kde žije má matka dneska
Žiji si dobře, mám dům, děti i psa
Práci dobrou, život pro jednoho ze sta
Přátel tak akorát
Plat nemohu si lepší přát
Na farmě je klid a pohoda
V daleké zemi dobrá úroda
Však kdesi v srdci něco chybí
Něco co tam dávno není

Chybí tam láska a něha od ní
Od té dávné, ale nehodné paní
Od toho člověka, který se nijak nesnažil
Který tu jen pro mého bratra žil
Ta žena teď žije, ani nevím kde
A on pro ni důležitější jako vždy je
Nikdy ani nevěděli, jak mi bylo a je
Nikdy je nezajímalo, jak to připadá mě
Jestli se trápím, nebo život mladý užívám
Neměli ani ponětí, že s nimi jen přežívám
Pryč s nimi, pryč se všemi, jděte
A mě už neotravujte, tady mě nechte
Nechci na vás myslet a nechci o vás vědět nic
Stejně jste o mne nic nevěděli a nevíte víc

Kde vězí dítě navěky ztracené
Kam odešlo a proč mě znáti nechce
Vždy jsem na ni byla pyšná
Však nevěděla, jak to říci mám
Kde žije dcera má
A jak se tam někde má
Snad nestrádá a neživoří
Ona se vždy postarala, aby měla co k večeři
Mám o ní strach jako nikdy předtím
To bude tím, že o ní nic nevím
Je to už mnoho let co chvíli sama žila

Měla jsem si to uvědomit, že je to moje chyba

Též zaslána do soutěže o cenu Filipa Venclíka, tak držte palce :)

Kam dál